Z deníčku nevěsty: Když má "svatboholik" svatební krizi

Upřímně jsem netušila, že se tohle může stát zrovna mně - svatebnímu nadšenci. Ale najednou to bylo tady. Svatební depka.

Pokládala jsem si dotazy, proč to vlastně všechno děláme. Respektive proč neuděláme jen malou svatbu pro nejbližší rodinu. Méně práce, méně peněz, víc klidu. Navíc přece ta svatba má být přece oslava naší lásky a ne přežíračka a ožíračka. A berou to ostatní stejně? Stejně se nemůžeme zavděčit všem, vždycky bude někomu něco nevyhovovat, nelíbit se. V 50-ti lidech to je prostě fakt. Přišlo mi zbytečné vydávat energii na přípravu, když to nakonec nebude pro všechny stoprocentní (cítíte toho perfekcionistu ve mně?). 

Fotka z května, ze svatby mé kamarádky. Dlouho plánovaná, skvěle zorganizovaná svatba :-).

Tak jsem všechny tyhle svoje pocity hezky za tepla sdělila Matějovi. Že kašlu na svatbu v srpnu o 50 lidech, že chci svatbu hned jen s rodičema. Někde v Praze, pak si dojdem na oběd a bude. Nejdřív si ze mě dělal srandu, že teda uděláme svatbu teď v neděli. Chichi chacha. Když jsem s tím souhlasila, zkoušel na mě, že to přece ještě nebudu mít ty své vysněné šaty. Byla jsem odhodlaná jít v něčem z konfekce. To už pomalu přituhovalo - na šaty jsem totiž hodně háklivá a vybíravá.

Odpoledne jsme šli běhat a když jsem pak zničená ležela na gauči, šel si se mnou o tom promluvit. Snažil se mi vysvětlit, že přece máme představu o naší svatbě už nějaký čas, oba jsme s ní souhlasili, oba se na ní těšíme, tak by byla škoda to kvůli nějaké špatné náladě zahodit. A že jsme přece nechtěli svatbu jen s nejbližší rodinou, ale naopak jsme se těšili na větší svatbu, na které budou přítomní všichni nám drazí. A že se nezavděčím všem, s tím asi nic neudělám, to prostě musím přijmout.

Mluvil hezky a rozumně. Navíc po tom běhání ze mě špatná nálada pomalu vyprchávala, takže jsem byla schopná a ochotná o jeho slovech přemýšlet.

A měl pravdu. Něco jsme si vysnili. A moc dobře víme, že ta naše vysněná svatba dá více práce než pidisvatbička s pár lidma. A to, že je toho zrovna na mě v práci moc, by nemělo mít za následek jakékoli špatné pocity vůči svatbě. Protože ta si to chudák nezaslouží a já bych nakonec byla nešťastná, že jsme to udělali na rychlo a nebyli u toho všichni, které tam mít chceme. 

Takže jsem se zase hodila do klidu a spokojeně si plánuju a zařizuju dál. A zase se o stupínek víc snažím při tom myslet hlavně na nás dva a nedávat si do hlavy, co tomu či onomu řeknou ostatní a jak na to nahlíží - to já totiž stejně nevím a vědět nemůžu a zavděčit se všem taky nemůžu. Takže snad to teď nebude znít nějak nabubřele, ale jsem ve stádiu, že je pro mě nejdůležitější, abychom si svatbu užili my dva. Hned v závěsu je samozřejmě to, aby si svatbu užili i naši hosté, ale už se rozhodně netrápím tím, že to tak třeba být nemusí. My uděláme co bude v našich silách a pokud se i přes to někomu nezavděčíme, tak to je mi sice líto, ale to je asi tak všechno. Jak už jsem to říkala tady, při svatbě je důležité myslet na svoje hosty, protože když jste je tam pozvali a chcete je tam mít, tak byste se měli snažit, aby se na vaší svatbě cítili dobře, ale zase "ocaď pocaď". Ne na úkor ženicha a nevěsty, ne na úkor dobré nálady, radosti a těšení se na svatbu. 

Prostě tak nějak to rozumně vybalancovat, aby si to všichni přítomní užili nebo jim alespoň byly vytvořeny podmínky k tomu, aby si to užili. Ale netrápit se a nedávat si do hlavy blbosti o tom, co tomuhle ten či onen řekne. Dokud se ho na to nezeptáte, tak to nevíte, a třeba se to právě tomu či onomu může strašně líbit. A třeba taky ne, ale to už neřešte. Kolik lidí, tolik chutí, to prostě tak je. 

Musím říct, že zařizovat svatbu z tohohle nadhledu je daleko víc na pohodu. Snad mi vydrží až do svatby :-). 

A jaký na to máte názor vy? ;-)

PS: Původně měl být tento příspěvek o svatebním obřadu, takže to bude příště :-).