Z deníčku manželky: Co bude dál?

Název článku by možná mohl být trochu zavádějící, vysvětlím to tedy hned na začátku. Už před nějakým časem jsem avizovala, že si nejsem úplně jistá s pokračováním blogu po skončení svatebních článků. Přemýšlela jsem nad tím dlouho a myslím, že poslední článek ze svatebního speciálu se hodí nejen k uzavření svatebního tématu a nastínění našich dalších životních plánů, ale i k prozrazení mých dalších plánů s blogem. Tak pokud jsem vás neunudila hned úvodem, pojďme na to :-).

Ze života // Miluška u psychologa

Pamatujete na Milušku? Horolezkyni po zábradlí? Tak ta se po tomhle výkonu rozhodla se svojí klaustrofobií něco dělat. Kamarád jí dal kontakt na svého známého, psychologa. Prý je skvělej, rozhodně ji jejich strachů zbaví.

Onen psycholog měl své metody. Jedno nebo dvě sezení si s Miluškou jen povídal, snažili se zjistit podstatu jejího strachu, rozebrat ho, nějak ho pochopit. Když měl psycholog pocit, že tohle by už šlo, nastoupila léčba praxí. Miluška se musí svému strachu postavit. Pojedou spolu výtahem.

Modrá jeskyně v Chorvatsku. Miluška na to místo také jezdí a dovnitř se, stejně jako moje mamka, nikdy nepodívala. Ale v tomhle jsme na tom stejně, já tam taky nikdy nešla a nepůjdu, část vchodu je úplně zatopená a plavat pod vodou, ve tmě, to fakt nedám. Navíc v té jeskyni jednou viděli delfína, jen si chvíli nebyli jistí, jestli to náhodou není žralok. To bych asi někomu v panice vylezla na hlavu.

Nastoupili do výtahu, psycholog zmáčkl třetí patro. Výtah se rozjel, Miluška zadržela dech. Minuli první patro. Miluška se už pomalu začala uvolňovat...a najednou se země zachvěla. Nebyla to láska ani zemětřesení. Výtah se zasekl. Mezi prvním a druhým patrem. Rázem z toho byla léčba šokem. V Milušce by se krve nedořezal. Ono ani v psychologovi ne. Miluška strnula a zaujala svoji obranou pozici. V koutě s hlavou skloněnou. Zhluboka dýchala. Kdyby ji nepřepadávala panika, nejspíš by po doktorovi vzteky skočila. Psycholog zmateně mačkal čudlíky a snažil se výtah rozjet. 

"Co budeme dělat?" otočil se na Milušku, celý zoufalý. 

"To fakt nevim, vy jste doktor, něco vymyslete!" štěkla po něm Miluška a dál v koutku rozdýchávala svůj blížící se hysterický záchvat.

Ven se nakonec dostali. Opět pomohli hasiči. Psycholog vrátil Milušce všechny peníze a ukončil její léčbu. A ta radši, než něco podobného absolvovat znovu, běhá dál po schodech a prý ani to šplhání po zábradlí nakonec není k zahození :-D.

Užijte si víkend a v pondělí se těšte na svatební příspěvek :-).

  

Ze života // Vzhůru do další etapy života

Přiřítila jsem se na vlakové nádraží. 6:27, vlak jede za 2 minuty, jak mi večer zjistil Matěj. Čekám 5 minut, vlak nikde. Jsme hned druhá zastávka, nemá kde nabrat zpoždění. Koukám pro jistotu do mobilu na idos a co nezjistím...vlak jel v 6:19. Adrenalin vystoupal do nebeských výšin. Volám Matějovi, abych si potvrdila, že si ten čas nepamatuju špatně. Ne, nepamatuju, trvá na čase 6:29. Neudržela jsem se a...jak to říct...nebyla jsem zrovna dvakrát příjemná.

Do Plzně jsme dojeli v 8:50, v 9:03 jsem vešla do budovy Měšťanské besedy. No, vešla je dost vznešené pojmenování, spíš jsem tam celá schvácená vběhla, popadla talár, na rychlovku zúčastnila focení hromadné fotky (s čapkou na hlavě a jen tak přehozeným talárem přes ramena) a spěchala za referentkami ze studijního, které celou promoci organizovaly. Ty byly neskutečně nadšené, že mě vidí. Nechápala jsem proč, jsem tu přece jen o 3 minutky později - žila jsem v představě, že nácvik je od 9:00. Ale ouha, on byl nácvik už od 8:00, takže mě referentky už chtěly vyškrtnout z promoce :-D. Když jsem po promoci otevřela FCB, měla jsem tam několik zpráv od spolužáků, kde jsem, že mě tam všude shání :-D.
Za 5 minut mi byl vysvětlen celý průběh, protože nácvik už proběhl, a pak jsem tam hodinu seděla a čekala, až promoce začne. Situace byla o to horší, že jsem byla první ve druhé řadě, tedy jsem řadu vedla. Poprosila jsem slečnu, co seděla vedle mě a byla na nácviku, aby do mě případně kopla, kdybych náhodou nespolupracovala tam, kde mám.
Naštěstí se všechno podařilo, řadu jsem zdárně odvedla, zapamatovala si přísahu a pak ji odříkala správnému člověku. Jen jsem se bála, abych si nepřišlápla talár, který jsem, i s podpatky, měla až na zem, a nenatáhla se přímo před děkana :-D. Do toho mi padala čapka a na parketách klouzaly boty. Prostě super. Diplom jsem ale dostala a pak už mi bylo všechno jedno :-D.

Když vyšli ze sálu absolventi, do pár chvil se za nimi dorazili i jejich rodiny. V předsálí nebylo k hnutí. Zakempili jsme to u baru, došlo k předávání darů. Vždycky jsem si přála fotky z promoce s plnou náručí květin, před promocí jsem se o tom všem cíleně "jen tak mezi řečí" zmínila, takže jsem pak byla jak malé květinářství :-D. Dál jsem dostala spoustu šperků, propisku Parker a mamka mi uháčkovala sovu promoční čapkou :-D. 

Šli jsme tu slávu zajíst do restaurace. Pojedli jsme, pokecali a na závěr si všichni potykali :-D. Respektive Matějova mamka a její přítel s našima, naši s Matějem a naši s Matějovou sestřenkou. Seděla jsem tam a nestačila se divit, co dokáže 1 lahev vína :-D.
Pak Matějova mamka s přítelem pospíchali na bus, naši naložili Matějovu sestřenku, která musela ještě večer z Prahy odjet na sobotní kamarádčinu svatbu, a moje kytky, které pak u nás vyložili, a odjeli také. Zůstali jsme s Matějem sami kousek od Měšťanské besedy a měli spoustu času. Byla to zvláštní chvíle. Dojemná, nostalgická radostná. Užívala jsem si tu atmosféru, chtěla jsem si ještě naposled užít Plzeň. Prošli jsme se po náměstí, donutila jsem Matěje vylézt na věž katedrály sv. Bartoloměje a pak jsme pomalou chůzí šli na vlak. Doma jsme úplně odpadli, já jsem spala 14 hodin. To mě zajímá, jak moc mě zničí svatba :-D.

Při promoci jsem zjistila několik věcí:

1) Ani vejška člověka v základu nezmění. Přišla jsem pozdě na zápis do prváku, přišla jsem pozdě na promoci :-D. Nu což, stane se...

2) Dělat modelku není žádná sranda. Těch pár fotek na podpatcích mě dost zničilo.

3) Nemusím se bát o taťkův proslov na svatbě. Při přípitku na promoční hostině moc hezky mluvil, až mě rozbrečel :-).
4) Když chcete pod promoční čapku nějaký účes, musí sedět hezky dole, jinak čapka padá. Měla jsem jako jediná drdol, jinak všechny holky měly rozpuštěné vlasy a čapka jim, podle mě, seděla líp. Od věci také nejsou malé sponečky :-).

5) Neměla bych předjímat reakci druhých lidí. Na mojí promoci se seznamovali naši rodiče a upřímně, nemyslela jsem si, že si padnou do noty. Jsou dost rozdílní. A oni se na sebe celou dobu smáli a na konci si srdečně potykali :-D. Třikrát hurá, jedna z našich obav je zažehnána :-).

6) Končí sranda. Studentský život je definitivně pryč, můžu si ho zlehka připomenout při JUDr.ovi, na kterého se po svatbě chystám, ale jinak vítej, nová etapo života. Trochu se jí bojím, ale daleko víc se na ni těším. Myslím, že to bude jízda :-).

Můj promoční outfit. Když jsem zjistila, že taláry jsou celé černé, chtěla jsem to nějak rozrazit. Na nehtech mám zelený Essence z řady Girls On Tour, odstín 04 Ticket, please, na rtech fialovo-růžovou rtěnku Rimmel, odstín 120 Cutting Edge. Tu mimochodem moc doporučuju, je krásně pigmentovaná a vydrží líbání, jídlo i pití :-). Na sobě jsem měla tyto tmavěmodré šaty z Manga.

Mějte úspěšný týden! :-)

Ze života // Se psím starouškem :-)

4:28 ráno. Ze sna mě probouzí kňučení. Nijak hlasité, ale dost pronikavé na to, aby mě nenechalo znovu usnout. Pes pod postelí přešlapuje a vytrvale kňourá. Když má pocit, že to trvá dlouho, tak zaškrábe na postel. To už jsem ale většinou dostatečně vzhůru na to, aby mu za tohle přiletěla jedna lehká na zadek, takže si to většinou odpustí. Se zalepenýma očima vstávám. Gorďa kolem mě poskakuje, točí se a vede mě za svou potřebou. Ne, ven se mu nechce. Dostal nočního hladíka. Posadí se před skříňku, kde má svoje piškoty a dožaduje se přídělu. A takhle je to třeba 2x, 3x za noc. Zabít!

Je mu 10 a půl, na kavalíra úctyhodný věk. Podle toho se také chová. Jak stárne, získával postupně různé návyky - některé úsměvné, některé terorizující. 

- ve 22:00 má večerku. Odchází na lože - u našich do jejich postele, u nás buď na gauč nebo na svoji deku v obýváku na zemi. 

- v 6:00 má budíček. Požaduje snídani a dokud ji nedostane, prudí a prudí. Mezitím má několik nočních hladíků, viz výše. 

- Rád leží na gauči, ale neumí se na něj dostat. Respektive dřív vyskočil, teď už neskáče. Já ho podezírám, že by to i zvládl, jen nás terorizuje. Sedne si pod gauč, kňourá, občas zaškrábe na gauč. Pak ho někdo zvedne, on po něm hodí pohledem, jakože "to to trvalo" a jde si lehnout.

- Nemá rád kohokoli mladšího, než je on. Ať už zvíře či člověka, s mladšími se nedruží. Nedej bože, když si s ním náhodou chtějí hrát. To regulérně uteče.

- Snídani chce v 6:00, večeři v 18:00. Když nemá, prudí.

- Nechce chodit ven. Odvede svou práci a chce jít domu. Když má jít dál, tak se plouží, rozhlíží se a pořád po nás pomrkává, že by se to chtělo otočit. Když se mu vyhoví, tak běží jak jura.

A já mu to všechno žeru. Je už hodně nemocný a člověk neví dne ani hodiny. Proto když je u nás, mám před spaním takový rituál. Zkontroluju dveře na balkon a od bytu a pohladím Gorďu, i když ho tím třeba vzbudím. Nikdy totiž nevím, zda zrovna tahle noc nebude až moc klidná. Proto 3x  hurá za všechny jeho prudící akce. Proto mu ani nedám na zadek tak často, jak by si jistě zasloužil. Na výchovu jsem měla času dost. Teď ať si jen užívá života. A my si užíváme jeho. Ve 4:28 to platí stonásobně :-D.

A co vaši psí stařešinkové? Taky mají nějaké svoje speciální zvyky? :-)

Ze života // Kam až člověka může dohnat fobie

Moc dobře si dokážu vybavit ten pocit i teď, když sedím na gauči v obýváku. Je to naprostá panika. Racionalita prchá a místo ní nastupuje totální stres a chuť (někdy i realizace) okamžitě utéct. U mě toto nastává, když jsem v moři, ale třeba i rybníku nebo řece (prostě přežiju jen bazén), dál než po pás. Pak buď přijde bleskový přesun do mělčích vod nebo se, ačkoli plavat umím, začnu topit. 

Ani nevím, čeho se přesně bojím. Jestli toho velkého neznámého prostoru, podvodních zvířat, nebo třeba toho, že si ve vodě nejsem úplně jistá svým plaveckým umem... Možná od všeho trošku. Každopádně díky tomu se na našich dovolených u vody moc neohřejeme a když už, tak se spíš opaluju a do vody si chodím jen tak decentně smočit nožky.

Zdroj

Moje fobie je ale celkem sympatická v tom, že mě víceméně nijak neobtěžuje v běžném životě. To se o spoustě jiných fobií říct nedá. Například fobie z různých zvířat (kamarádčina story o nočním lovu pavouka začíná být legendární), sociální fobie nebo klaustrofobie.

S poslední jmenovanou máme celkem rozsáhlé rodinné zkušenosti. Mamka špatně snáší uzavřené prostory, ale musím přiznat, že extrém to ještě není. Ačkoli si vzpomínám, jak na dovolené v Egyptě hrdinně vlezla do pyramidy, ale v polovině cesty si to rozmyslela a donutila celý zájezd Japonců, co šel za námi, vycouvat z ven, protože jinak by tou pidi chodbičkou neprošla :-D. Ze začátku se Japonci k ústupu moc neměli, ale když viděli mamčin nasupený výraz, radši ustoupili :-D.

Zdroj

Extrémem je ovšem mamčina kámoška Miluška. Kdysi dávno jela metrem a to se najednou v tunelu zastavilo. Zhasla světla a nic se nedělo. Po 20 minutách už byla ve vagonech docela panika, lidi křičeli, omdlévali... Pak se metro rozjelo a ve stanici už čekaly sanitky, které měly docela plné ruce práce. Kámošce Milušce naštěstí nic nebylo, dostala od saniťáka vodu a šla do práce, ale od té doby trpí docela silnou klaustrofobií.
Kupříkladu nejezdí výtahem. Nikdy a nikde. V práci to má jen 2 patra, doma sice 4, ale jak sama říká, aspoň bude mít pěknej zadek. Jednou při návratu z práce v domě už automaticky zatáčela směrem ke schodům, ale tam byla natažená taková ta červeno-bílá páska. No, výtahem Miluška rozhodně nepojede, takže rebelky strhla pásku a už se hnala na schody, když v tom se přiřítil domovník.
"Kam to jdeš, tam je zakázanej vstup. Dělala se nová dlažba, musíš výtahem."
"Víš, že výtahem nejezdím. Kdy se bude moct jít po schodech?"
"No to nejdřív zítra. Jeď výtahem."
Miluška, v ruce tašky s nákupem, koukala střídavě na schody, na výtah, na domovníka. Nebude přece sedět pod schody do druhého dne.
"Na, vezmi mi nákup a boty a dovez mi je výtahem před byt." podává najednou Miluška domovníkovi nákup a u toho si zouvá boty.
"Jako proč? Na ty schody prostě nesmíš!" domovník na ni kulil oči, ale vzal od ní nákup i boty.
"Odvez mi ty věci a pak se klidně vrať, na schody nepůjdu."
Domovník odvezl Miluščiny věci k ní před byt, ale v cuku letu byl zpět. A našel Milušku, jak si to po zábradlí pomaličku šplhá do 4. patra. Vyšplhala. Domovník se prý tak smál, že z toho brečel, a od té doby neřekne Milušce jinak, než "akrobatka" :-D.

A z toho plyne poučení - klaustrofobie je vlastně výhoda. Člověk si při tom nevypracuje jenom pěknej zadek, ale v některých případech i ruce. :-D

A víte co? Miluška šla nakonec se svojí klaustrofobií i k psychologovi. To je taky báječná story, pro změnu jsem brečela smíchy já :-D. O tom v nějakém příštím příspěvku :-).

Ze života // Jak jsme málem zapálili Petřín

Tahle story se mi vrátila vrátila na mysl, když jsme šli s Matějem na Silvestra, resp. na Nový rok po půlnoci pouštět rachejtle. Matěj se věnoval ohňostroji, já jsem si hrála s prskavkama a házela po něm sněhové koule (ale jinak jsem už pár let dospělá :-D). Vždycky chodíme kousek za dům, cca 200 metrů. Když jsme se vraceli zpátky, tak na poli kousek od domu několik lidí pouštělo lampiony. Chvíli jsme tam stáli, koukali a navzájem se obviňovali, kdo z nás zapomněl na náš doma schovaný lampion, který jsme si mohli taky pustit. Řeknu vám to rovnou, byl to Matěj! Trošku poprchávalo, lampiony se postupně ztrácely ve tmě a my si zavzpomínali na moje 21. narozeniny.

Zdroj

Tehdy jsme spolu nechodili ani půlroku. Matěj mi uspořádal překvapení. Večeře, dárky a pak jsme se šli projít na Petřín. Nepřišlo mi to zvláštní, na Petříně jsme si dali první pusu a tak nějak celkově jsme tam zahájili vztah, takže se tam čas od času rádi vrátíme. No jo, jenže s touhle procházkou jsem vůbec nepočítala. Samozřejmě jsem chtěla být za krasavici, tak jsem si vyrazila ve vysokých podpatcích, na kterých nejen, že neumím chodit, ale taky mě z nich strašně bolí nohy. Měla jsem outfit do kina a na jídlo, ne na výlety. Klopýtala jsem za Matějem jak opilá modelka a radovala se, že už je tma, takže není tolik vidět ani moje chůze ani můj výraz. Asi jsem se netvářila zrovna roztomile :-D.

Naštěstí jsme nešli moc daleko. Matěj zastavil na místě bez lamp a bez lidí. Pak něco začal hledat v batohu. Koukala jsem na něj podezřívavě, význam jeho konání mi nebyl vůbec jasný. Nakonec vytáhl složený lampion. A nastala ona legrace. Já to do té doby neznala, resp. nevěděla jsem, jak se lampion pouští. Takže malý návod pro stejně neznalé, jako jsem tehdy byla já.
1) Na lampion si napíšete přání, mělo by se vám pak splnit. Nebo alespoň v to můžete usilovně doufat :-D.
2) Narovnáte papírové tělo lampionu a chytnete ho nahoře mezi dva prsty.
3) Dole je na dvou drátkách přidělané zápalné ložisko, já ho znám pod názvem "pepo". Jen nevím, jestli je to název oficiální, každopádně si s ním na chalupě zapalujeme kamna. To zapálíte.
4) Pak držíte lampion tak, aby od zapáleného ložiska nechytlo papírové tělo, tzn. oběma rukama nahoře, nebo jednou rukou nahoře a jednou dole.
5) Za chvilku se lampion naplní teplým vzduchem, který je lehčí než vzduch okolní, tudíž lampion nadnáší. A vy můžete lampion pustit na jeho cestu k výšinám a začít áchat. Teda já vždycky začnu :-D.

A teď dvě upozornění.
1) Nepouštějte lampion ve větru, těžko ho udržíte, aby vám při čekání na naplnění teplým vzduchem neshořel.
2) Nepouštějte lampion blízko stromů.
Kéž bychom my dva dostali tyhle dvě poučky před oním večerem. Foukal vítr, ne moc, ale stačilo to. A sice jsme nestáli pod stromy, ale na Petříně těžko najdete místo úplně na mýtině, tudíž stromy byly kus od nás. Teď zpátky k příběhu.

Matěj vytáhl složený lampion. Napsali jsme na něj přání, narovnali tělo a zapálili "pepo". Matěj mě gentlemansky nechal lampion držet, že když jsem ho ještě nikdy nepouštěla, tak ať si to užiju. V tu chvíli zafoukal vítr a...byli jsme bez lampionu dřív než jsme se stačili vzpamatovat :-D. Názorná ukázka upozornění č. 1. Hm, nevadí, Matěj je muž činu- vytáhl druhý lampion. Procedura přípravy se opakovala, jen jsme tentokrát lampion drželi oba. Lampion se naplnil horkým vzduchem, takže jsme ho pomalu pustili do světa. Letěl asi 4 metry. Bylo to krásné a romantické.

Zdroj

A pak zadul vítr a náš lampion se svým zapáleným ložiskem skončil ve větvích nejbližšího stromu, kde si "pepo" hořelo vesele dál. Stáli jsme pod stromem v tichosti a s vykulenýma očima koukali nahoru. Strom byl rostlý tak, že se na něj nedalo vylézl, abychom se k "pepu" dostali dřív, než od něj chytne všechno okolo, takže "pepo" bez okolků hořelo a hořelo, až sežralo celý lampion. Pak už na větvích zbyly jen drátky a zapálené "pepo". Myslím, že to byla ta chvíle, kdy jsme se začali modlit. Nebo alespoň já určitě...hned po tom, co jsem si na mobilu nastavila číslo na hasiče. Pro sichr, že. Než milé "pepo" dohořelo, trvalo to snad věčnost, ale naštěstí strom zůstal bez následků a celý Petřín taky. Nejspíš nám zadky zachránil fakt, že bylo po dešti :-D.

A co vy, pouštíte lampiony?

Ze života // Když máte psa bufeťáka :-D

Je to zlatej pes! Když jsme si vezli jako štěňátko domu, báli jsme se, jak rychle se naučí chodit čurat ven. Zvládl to téměř okamžitě. Hodně dlouho vydrží bez venčení. Neštěká, když je doma sám. Ani nevyje. Nepere se s ostatními psy (když si ho teda nepletou s fenou). Netrhá boty. Velmi rychle se učí (kromě "dej pac", to ze zásady nedělá). Když chodí bez vodítka, tak nezdrhá.

Tady je mu rok. Jéééj, to už je dávno :-).

Na druhou stranu je to velká osobnost. Umí se smrtelně urazit. Když něco chce, tak je tak dlouho otravnej, dokud to nedostane. Poslouchat bude, ale jen když to uzná za vhodné/ví, že za to dostane něco dobrého/ví, že jinak dostane na prdel/nemá zrovna něco lepšího na práci. Když chce do zavřené místnosti, tak tak dlouhou škrábe na dveře, dokud ho prostě nepustíte dovnitř. Teď, jak je starý, tak nechce skákat na nic ani z ničeho, takže tak dlouho kníká, dokud ho nezvednete. Jakmile vycítí, že nejste dostatečná autorita, okamžitě toho zneužije ve svůj prospěch (často to vypadá tak, že nesnesitelným způsobem loudí). Ale tohle všechno bych mu odpustila pro jeho krásný oči, roztomilej čumáček a naprostou dobrosrdečnost. Ale za jednu věc je fakt na zabití! Je to totiž bufeťák!

Vítězství! Podařilo se mu naverbovat Matěje, aby ho na procházce poponesl.

Nejdřív si vyložme pojmy (trénuju na diplomku ;-)). Bufeťák je člověk nuzných poměrů, často bez domova nebo minimálně bez práce, který chodil po bufetech a dojídal jídlo po ostatních. V dnešní době často bufeťáci vybírají koše. No, a něco podobného je i Gord. Začalo to nenápadně – nehoráznou žravostí. Sežere všechno, co nesežere jeho. Kromě granulí a masa i veškerou zeleninu a ovoce. Když mi tuhle spadl při vaření z linky stroužek česneku, sežral ho tak rychle, než jsem se stihla otočit. A jak ho labužnicky rozkousával :-). Když mi díky mé neopatrnosti vypadla z ruky miska s nakrájeným melounem, pes se málem udusil, aby toho spořádal co nejvíc, než přijdu s hadrem. A když jsem s ním byla kdysi dávno u tety v Německu, chodily jsme s tetou při večerní procházce kolem jahodového pole, na kterém už byl ukončen prodej, ale stále tam něco málo jahod rostlo. Vždycky jsme se tam zastavily a trhaly si do pusy…a trhal si i pes. Když jsme mu s tetou odmítly dávat, protože byl nenasytelnej, chodil po poli a ožíral jahody sám. Ale není blbej, šel jen po těch nejzralejších :-D.

A jeho největší pochoutka? Suchý tvrdý chleba. Ta blaženost v jeho očích, když vidí, že ho dostane. A ta blaženost v jeho očích, když vidí, že babička nehlídá připravené krmení pro králíky, kam samozřejmě suchý tvrdý chleba přidává. V tu ránu je rychlejší než blesk :-D.
 

Vylezl na Děd u Berouna :-).

Bohužel ale Gordova žravost u jídla nekončí. Jeho životní láskou jsou kapesníky. Papírové, látkové…to je jedno, ale rozhodně musí být posmrkané, čisté nerad. Snažili jsme se před ním kapesníky schovávat, ale vždycky si nějaký někde našel (ačkoli se nám opravdu doma posmrkané kapesníky neválejí – podezíráme ho, že lezl bráchovi do tašky do školy), roztrhal ho a něco málo sežral, což ale na něm nikdy nezanechalo následky. 

Asi před třemi lety to však došlo vrcholu – spořádal velký pánský látkový kapesník. Nejspíš to do sebe soukal ve spěchu, protože kapesník nijak neroztrhal, jako vždycky dříve, ale zblafnul ho v celku. Což je na desetikilového pejska docela výkon…a taky velká zátěž. Když se nám nezdál a vzali jsme ho k veterináři, už to vypadalo na operaci, protože kapesník byl v Gordově zažívacím traktu pevně usazen a odmítal se hnout. Naštěstí ale pomohla dloooooooooooouhatánská procházka, Gordovi se rozhýbaly střeva a kapesník se s ním rozloučil bez cizí pomoci. Tehdy celá rodina, hlavně můj usmrkaný bratr, dostala od mamky přísné kázání, že svoje kapesníky si musí všichni hlídat a výjimky nejsou povoleny. Rázně nám vysvětlila, že by zvíře mohlo taky umřít a ještě přihodila sankci, že kdo selže, platí případnou Gordovu operaci ze svého. Zabralo to, od té doby Gord kapesník už neochutnal.

Jsem hustopřísnej kruťák, jo!

No jo, ale co má chudák dělat, když mu seberou největší pochoutku? Našel si spoustu náhrad. Momentálně nejoblíbenější jsou vajgly. Smůlou ovšem je, že žije v rodině nekuřáků. Nu což, nevadí, najde si je venku. Od doby, co ohluchl, chodí převážně na vodítku, tím pádem jsou jeho pátrací akce omezenější. Ale je to zvíře přizpůsobivé, má na to trik. Jde s čumákem u země, vypadá to, že čuchá veškeré vůně, které mu venkovní svět nabízí…a on místo toho jak vysavač sbírá vajgly. Je rychlejší než mrknutí oka. Takže už si připadám jak s malým dítětem, protože vyžaduje neustálou pozornost. Místo obojku začal chodit s kšírami, abych ho neušktila, jak se ho snažím od všech jeho nechutností dostat pryč. Matěj vyvinul teorii, že je to skrytý závislák na nikotinu a takhle si shání svoji pravidelnou dávku, aby nedostal absťák :-D.

Chcete ležet na gauči? Sami? Tak tomu nevěřte :-D!

Ovšem největší úlovek ve své bufeťácké kariéře nejspíše zaznamenal minulý týden. Našel v trávě u chodníku poklad – celý rohlík se šunkou, ještě zabalený v ubrousku. Asi ztracená svačina. Moc dobře věděl, že ho vidím. Normálně by cokoli, co má v puse, vyplivl a snažil se tvářit nenápadně. Ale takový úlovek nemohl opustit. Pevně držel rohlík v tlamě, čelisti křečovitě sevřené, byl přikrčený a partyzánsky na mě koukal, co udělám.  Kdyby byl chameleon, tak v tuhle chvíli by nejradši splynul s okolím.

Jenže není chameleon. Přiřítila jsem se k němu a začala mu tahat rohlík z tlamy. Loučil se s ním těžko. Ale nakonec čelisti povolil. Stál tam, hlavu sklopenou, pohled jak boží umučení a z pusy mu ještě visel ubrousek. Bylo mi ho tak líto, že ani výchovnou na zadek nedostal. Ovšem na veškeré své trápení zapomněl u nejbližšího vajglu :-D.

Jsme modelky :-D!

Ale víte co? Stejně ho miluju! Je to totiž zlatej pes! I když je to prase :-D.

 A co vy a vaši domácí mazlíčci? Potěšte mě, že nejen můj pes byl v minulém životě čuník :-).

Ze života // Jak jsme se snažili občurat systém na italské pláži

Z dovolené jsme si naplánovali jeden den u moře. Abychom si odpočinuli od každodenního běhání po památkách. Byli jsme na týden v Římě a denně takových 12 hodin chodili po městě. Takže 5. den jsme už byli dokonale zničení a nicnedělání zoufale potřebovali. Řím není úplně u moře, ale celkem dobře se tam dostanete vlakem. Nechali jsme si v hotelu poradit, kam máme jet a vyrazili.

Dlouhá pláž se táhla kolem moře a byla tam hlava na hlavě. A nejen z toho důvodu nebylo umístění se někde jen tak. Vždy kus pláže byl od dalšího oddělen a měl svoji barvu lehátek. Nu což, najdeme si nejhezčí barvičku a tam se usadíme, vymysleli jsme chytře. Procházeli jsme se kolem moře, přecházeli z jednoho odděleného bloku do druhého a hledali to nej. Až najednou...žluto-oranžová lehátka a dokonce i skříňky na věci tam měli! To muselo být naše! 

Jenže mezi nás a ona rozkošná lehátka se postavil hlídač. V tričku a šortkách a mračil se tak, že by pohledem i žraloka vystrašil. "Chtěli bychom 2 lehátka a jednu skříňku." gestikulovali jsme divoce, protože na Matějův prvotní dotaz "Lei parla inglese?" (v italštině mluvíte anglicky?) zuřivě vrtěl hlavou. Nakonec jsme pochopili, že máme jít někam nahoru, tam zaplatit a dostaneme, co chceme. Dobře tedy, pár euro obětujeme!

Našli jsme pokladnu, o které asi hlídač mluvil. "Chtěli bychom 2 lehátka a jednu skříňku." opakujeme naše přání, tentokrát už anglicky. "10 euro za jednoho. Pak dostanete lehátka." vysvětlil nám kluk uvnitř rázně. Kritickým okem jsem koukla na pláž. Spousta lidí, žádná extra čistota...nechápu, za co si zaslouží těch 10 euro za osobu. Nechá se ale předpokládat, že široko daleko to nebude lepší. Budiž, jsme ochotni jim věnovat našich 20 euro, ale chceme i skříňku. Abychom spolu mohli jít do vody a nemuseli se bát o to málo, co nám po odevzdání 20 euro zůstane. "Skříňku dostat nemůžete, jen lehátka."dál si vedl svou kluk. Už měl odtrhnuté dva lístky ze svazku vstupenek a dožadoval se platby. Matěj vydal 20 euro a šli jsme hledat hlídače, aby nám přiřadil lehátka.

Ovšem hlídač nebyl k nalezení. Čekali jsme na něj u takové dřevěné boudičky, kde měl evidentně základnu. Dveře byly otevřené a na zdi viselo spousta klíčů s čísly. "Ha, skříňka bude!" kývli jsme na sebe. Jak jsem jinak slušná holka, tak teď se projevily všechny zločinné geny, které mi předci předali. Matěj hlídal, já vlezla do budky, čapla klíč a ...v tom se přiřítil hlídač. Oslavný taneček jsme sice museli nechat na později, ale naštěstí si ničeho nevšiml a se spokojeným výrazem, že konečně máme lístky, nám vydal lehátka.

Výborně, lehátka by byly. Teď skříňka. Ilegálně uzmutý klíč jsme vzali a vydali se hledat skříňku, jejíž číslo by korespondovalo s číslem na klíči. Našli jsme! Jenže...skříňka byla plná. Ručníky, hračky pro děti...naše věci se tam rozhodně nevešly. Co teď? Skříňku jsme zase poctivě zamkli a bezradně koukali kolem. Do vedlejší skříňky si zrovna pán ukládal své věci. "No jo, ty skříňky si můžete pronajmout dlouhodobě, ale takhle jednorázově to nejde. Většinou je mají lidé, co sem chodí často, tak tam mají ručníky, slunečníky a tak, aby to nemuseli pořád nosit s sebou..." No, a jsme v háji! Prázdnou skříňku nenajdeme a ještě nějak musíme hlídačovi do budky vrátit uzmutý klíč, což ale asi půjde těžko, když poslední půlhodinu v ní luští křížovky a nevypadá, že by se chtěl zvednout. 

Jenže ještě nejsme tak blonďatí, jak vypadáme! Měli jsme plán hodný génia. Šla jsem na záchod, klíč s sebou... A pak jsem ho tam nechala, jakože vlastníkovi skříňky OMYLEM vypadl z kapsy. Po dvaceti minutách jsme se nenápadně procházeli kolem hlídačovi budky, klíč visel na svém místě a hlídač si nás podezřívavě prohlížel. Mise splněna!

Ovšem případné zloděje jsme nakonec stejně přelstili. Peníze jsme dali do balíčku s kartami a foťák zahrabali do písku. Nejsme totiž béčka, co si potřebují věci ukládat pod zámek!

A jedna fotka z pláže kousek od Barcelony. Sice bez skříněk a lehátek, ale zato málo lidí, čisto a bezplatný vstup :-).

A jaké jsou Vaše plážové zážitky? ;-)