Z deníčku manželky: Co bude dál?

Název článku by možná mohl být trochu zavádějící, vysvětlím to tedy hned na začátku. Už před nějakým časem jsem avizovala, že si nejsem úplně jistá s pokračováním blogu po skončení svatebních článků. Přemýšlela jsem nad tím dlouho a myslím, že poslední článek ze svatebního speciálu se hodí nejen k uzavření svatebního tématu a nastínění našich dalších životních plánů, ale i k prozrazení mých dalších plánů s blogem. Tak pokud jsem vás neunudila hned úvodem, pojďme na to :-).



Pokud jste tady na blogu sledovali náš svatební maraton, určitě vám došlo, jak moc mi na svatbě záleželo. Upřímně se přiznávám, že nejsem typ člověka, kterému jsou věci jedno. Neumím to. Naprostou většinu věcí ve svém životě dělám zcela vědomě a zcela vědomě se snažím ovládnout proces, jak se ty věci vyvíjejí a jak nakonec dopadnout. Uvolnit se a nechat věci plynout, to se učím až s Matějem a velmi pomalu.

Už od začátku mi tedy bylo jasné, že přípravy svatby budu hodně prožívat a hodně řešit. Plánuju totiž ve svém životě svatbu pouze jednu (případně dvě, tři, uvidíme :-D...ne to kecám!) a prostě a obyčejně jsem chtěla, aby byla krásná. Aby byla jedinečná, abychom si ji užili a i po letech vzpomínali se slzou v oku. A mám sice úžasné kamarádky, ale myslím, že i ony by mě zabily, kdybych jim 2 roky, které byly mezi zásnubami a svatbou, lila do hlavy každý můj svatební nápad. A že jich bylo! A proto pro mě svatební koutek tady na blogu představoval ohromnou ventilaci. Sesumírovat si názory a nápady tak, abych mohla každý měsíc pustit do světa nějaký smysluplný článek, mi dost pomáhalo a já své okolí svými myšlenkami na svatbu otravovala o něco méně :-D. A navíc i vás svatební články bavily a baví, a to se hned píše radostněji :-).

Proto díky za všechnu tu energii, kterou jste mi tím dali. Ač by se mohlo zdát, že 2 roky mezi zásnubami a svatbou byl strašně dlouhej čas, já si ho i vaší zásluhou neskutečně užila. Od zásnub až dosud v sobě mám takový krásný svatební pocit, který se svatbou ještě umocnil a který ani vlastně popsat nedokážu, ale strašně si ho užívám. A pevně doufám, že jen tak neskončí :-).

A co se týče posvatebních článků, tak ty měly ještě větší ohlas než ty předsvatební. Díky za to, fakt jsem nečekala, že vás naše svatba bude tolik zajímat! Jistě i to přispívá k tomu, že si stále pluju na obláčku v růžové zemi za duhou plné jednorožců :-D.

Ze svatby si odnáším krásné pocity a motýlky v břiše :-). Předčila veškerá moje očekávání - co se týče krásy celého dne, množství emocí, náročnosti příprav i všeho dalšího :-). A už nemohla být krásnější. Ne proto, že by to objektivně nešlo. Vždycky se dá všechno více vyladit, vymyslet...ale to bychom to už nebyli my.

Jak bude svatba nakonec vypadat, to se měnilo několikrát :-). Ale už od začátku celé plánování provázela jedna myšlenky - abychom to byli my. Abychom si na nic nehráli. A alespoň z mého pohledu myslím, že se nám to podařilo. Do ničeho jsme se nenechali natlačit a na svatbě neměli nic, s čím bychom nesouhlasili. Občas bylo těžké si "uhájit pozice" a nepodlehnout všem možnostem i názorům ostatních, ale je třeba si vždycky připomenout svoji vizi a pak to jde bez problémů :-).

Svatba a její příprava mě v mnoha věcech poučila. Zejména se mi otevřely oči při nazírání na jiné svatby. Dříve jsem je posuzovala velmi přísně. Dneska už vím, že za každou svatbou je spousta práce. Že při svatbě se hodně projeví odlišný vkus každého z nás a to, že je můj vkus odlišný, neznamená, že by se svatba nepovedla. Že i když uděláte vše, co můžete, může se ve svatební den něco naprosto kolosálně pokazit. Že když hosté dorazí se špatnou náladou, může to ovlivnit celou svatbu. Že nejdůležitější je stejně jen to ANO. Že svatba by se měla brát primárně jako oslava lásky ženicha a nevěsty a ne jako žranice zadarmo :-). A že každá svatba je krásná!

A další výraznou stopu ve mně zanechala Matějova malá poznámka při cestě pro květiny ráno před obřadem. Venku pršelo, já nervózní a on se na mě otočil a řekl mi: "Nemůžeme ovlivnit, jak ten den nakonec dopadne. Jestli bude hezký počasí, jestli se budou lidi bavit, jestli bude dobrý jídlo. Ale můžeme ovlivnit, jak se budeme my dva u toho cítit a jaký si ze svatby odneseme pocity." Je to vlastně strašně samozřejmý, ale já na něj v tu chvíli koukala s otevřenou pusou. Protože to bylo to, co jsem potřebovala slyšet. Na svatbě se může pos***t úplně všechno! Ale záleží jen na nás, jak moc to budeme prožívat a jestli si odneseme dobrou vzpomínku nebo hořkou. A i díky tomuhle přístupu nemám za to, že by se na naší svatbě něco vyloženě nepovedlo. Protože když už něco nebylo tak, jak jsme si to představovali, tak se tomu smějeme a máme vtipné historky k vyprávění :-). A o tom to je! I po svatbě si tuhle Matějovu větu často připomínám, protože je v ní mnoho pravdy.

Jak už jsem psala výše, v současnosti si připadám, jako bych plula na obláčku :-). Náš vztah se zase posunul do další dimenze a já si to neskutečně užívám. Prožíváme teď s Matějem krásné období a pomaličku se nám začíná plnit vše, co jsme si vysnili a na čem jsme pracovali. Nebo minimálně už ty sny nejsou tak nedosažitelný. Máme Dobiáše, oba máme hotovou školu, práci, která nás nejen baví, ale i slušně živí, a před sebou spoustu životních plánů. Chtěli bychom ještě studovat, realizovat se v práci, zařídit si  bydlení, cestovat... A samozřejmě bychom rádi tu naši minirodinu někdy rozšířili nejen o zvířata :-).
Nejsou to žádný velkolepý a neobvyklý přání, spíše naopak. Vlastně se chystáme žít úplně nudnej život :-D. Ale dokud stojíme vedle sebe, tak to bude život plný lásky a krásných okamžiků. A co chtít víc?...

A já se na to všechno, co nás teď čeká, strašně těším. A chci si to užít každou buňkou mýho těla! Bohužel však zjišťuju, že blog do toho našeho konceptu nezapadá. Jeho udržování je pro mě velmi časově náročné a já ten čas už nejsem ochotná vynaložit. To radši půjdu s Dobiášem na procházku, s kamarádkama na drink nebo s Matějem do kina. Nebo si jen s Matějem rozložíme gauč, na notebooku pustíme nějaký seriál, budeme si povídat a hrát si s Dobiášem. Všechny tyhle okamžiky jsou pro mě daleko důležitější a vzácnější, než psát na blog. Zjednodušeně řečeno, chci život více žít a prožívat, ne o něm psát. Na svět se dívat očima, ne skrz foťák v mobilu. Žít více YOLO.

Nechci říct, že tohle je definitivní konec blogu. Když vám budu mít co říct, ráda to udělám. V současnosti vám ale co říct nemám. A nechci psát jen z povinnosti. To by mě totiž nebavilo, na článcích by to bylo znát a proč špatnými články zdržovat sebe i vás :-).
Rozhodně ale nekončím se samotným psaním. Psavá jsem byla odjakživa, jakmile jsem se naučila písmenka. Jen bych to psaní ráda přesunula na soukromější rovinu. Třeba mám v hlavě nápad na pohádky pro naše děti :-).

Takže ještě jednou díky za všechny vaše komentáře, maily i každý klik na článek. Byl to krásnej čas, co jsem tady s vámi strávila. Snad i vám se tady se mnou líbilo a třeba se tu ještě setkáme :-).

A do té doby se mějte nejkrásněji, jak je to jen možné!