Z deníčku manželky: První posvatební pocity

Úvod tohohle článku píšu už asi potřetí. Vždycky jsem se do toho totiž strašně zamotala a nebyla vůbec schopná dát nějak srozumitelně dohromady, jak se teď cítím. Ani jak vlastně vnímám naši svatbu. I proto jsem se s prvním posvatebním článkem tak loudala - žiju si totiž stále v takovém krásném mlžném oparu. A když ani po týdnu mlžný opar nepřechází, mám za to, že to k tomu asi patří. A že je to dobře. Svatba pro mě byla natolik emocionálně nabitou událostí, že by bylo divné, kdyby všechny emoce a pocity po týdnu vyprchaly. Takže přestávám čekat na chvíli, kdy tady vyšvihnu naprosto racionální článek, a na následujících řádcích vám nabízím zmatenou smršť mých pocitů a snahy vytvořit z toho něco čitelného :-D.

Naše svatba pro mě byla naprosto překrásnou událostí. A zároveň událostí zvláštní a v mnoha ohledech překvapující. Hned vysvětlím. Že to bude překrásné, to jsem čekala. Že budu dojatá, všichni okolo taky, že se všichni budeme usmívat a bavit, to jsem taky čekala. Nečekala jsem ale, že to bude tak silné. Že ještě týden po svatbě nebudu schopná pořádně všechny vjemy pobrat. Že manželství je tak krásnej stav. Že bych nejradši všem našim svatebním hostům dala pusu :-D. A tak dál...

Příprava svatby pro mě byla náročnější, než jsem čekala. Zvláště poslední měsíc (jak jste si mohli přečíst tady) jsem opravdu nevěděla, kde mi hlava stojí. Hodně mojí vyčerpanosti jsem si ale určitě zavinila sama. V průběhu července jsem končila v práci a chtěla jsem svoji agendu předat v co nejlepším stavu, pokud možno ve stavu naprosto perfektním, ač mi k tomu nebyly vytvořeny podmínky. Domů jsem chodila pozdě, vrátila se mi stresová migréna a celkově jsem se cítila hodně slabá. Na svatbu jsem ani nesáhla a když jsem v práci pak skončila, musela jsem se primárně vyhrabat z celé té nahromaděné únavy. Další výrazný stres pro mě představoval poslední týden před svatbou. Zbývalo ještě spousta dodělávek, probíhaly poslední e-mailové komunikace s dodavateli, každý se mě na něco ptal a na mě toho začínalo být prostě moc. Zpětně si myslím, že jsem si to prostě neměla tak brát. Jenže to se hezky říká, když chcete, aby to všechno dobře dopadlo :-).

Rovněž samotný svatební den, respektive dopoledne, byl velkým zápřahem pro moje nervy. Od rána se nic nedařilo, nestíhalo se a do toho pršelo. Furt a furt pršelo. Zpětně ale musím vyzdvihnout všechny, kteří se účastnili dopoledních příprav přímo u nás na chatě. Sestřenku Monču, která se mnou v jednu odpoledne ještě žehlila svatební šaty, jejího budoucího muže, který zdobil svatební auta, kamarádku, která mi zachránila účes, Matějovu mamku, která žehlila košile pro celé pánské osazenstvo :-). Matěje, naše a bráchu ani nezmiňuju, ti běhali jak namydlený blesci. Jen díky tomu, že všichni fungovali na 150%, tak se stihlo všechno a i když jsme vyjeli o 30 minut později, obřad jsme stihli :-D.

A ještě bych se vrátila k té náročnosti - hodně taky dělalo to, že jsme svatbu dělali na chatě a ne doma. Do svatebních příprav nám totiž taky zasáhly úpravy na chatě, vše svatební jsme museli na chatu navézt (bylo to asi 3x plný auto) a celkově to bylo míň komfortní, než chystat svatbu doma, kde máte sprchu a normální tekoucí vodu :-D. Nic bych ale na tom nezměnila. Jsem ráda, že jsme svatbu udělali právě ve východních Čechách, protože mám ten kraj moc ráda a nakonec všechno vyšlo přesně tak, jak vyjít mělo.

S našimi svědky. Naprostá většina skupinových fotek je takhle vysmátá :-D.

Zpátky ale k samotnému svatebnímu dni - na obřad jsme dojeli těsně, ale včas. I počasí se kolem 12. hodiny umoudřilo, takže můj největší strach se rozplynul. A když jsem chviličku před obřadem viděla Matěje, před jeho nástupem, jak se na mě směje a znovu mi opakuje, jak jsem nádherná...to snad ani popsat nedokážu. Pak jsme s taťkou scházeli ze schodů Vily kolem svatebčanů, já byla naprosto dezorientovaná a zvládala se soustředit jen na Matěje, ale i jeho mám jako v mlze. V tu chvíli jsem ale cítila, že TOHLE je to ono. Že takhle jsem to chtěla. Že ta nástupní hudba, hraná na živé housle, moje šaty, překrásná kytice, krásné prostředí a samozřejmě všichni ti lidé okolo, to je to, co jsem si vysnila. A několik lidí mi to po obřadu nezávisle na sobě řeklo, že při mém nástupu bylo najednou cítit, jak to všechno do sebe zapadá (panebože, brečim už jen u toho psaní :-)).
Samotný obřad mám v mlze. Měli jsme úžasného oddávajícího, který po nás celý svůj proslov pomrkával a povzbudivě se usmíval. Celý proslov jsem pozorně poslouchala, ale vím z toho akorát "Pro trochu lásky šel bych světa kraj", což oddávající citoval na začátku. A dál nevím nic. Jen jak jsme se oba s Matějem třásli, jak byla kytka strašně těžká a jak Matěj vyslovil svoje "Ano" natolik výrazně a nahlas, až to lidi rozesmálo :-). A jak nás fotografka při prvním manželském políbení nutila ještě chvíli v polibku vydržet a zase se všichni okolo smáli a tleskali. Pak překrásné gratulace a průchod uličkou, kde místo rýže po nás hosté foukali bubliny :-).
Když jsme se pak po obřadu fotili, cítila jsem se skvěle. Strašně moc mě hosté potěšili, že se snažili obléknout do barev naší svatby, ačkoli jsme na tom nikdy netrvali, a taky kolik kamarádů a známých přijelo z Prahy 170 kilometrů jen kvůli obřadu. I mamčina bývalá kolegyně s manželem (oba jsou už v důchodu a pán navíc dost nemocný), která mě hlídala jako malou, přijela. Za to jim všem patří ještě jednou velký dík, protože vědět, že někomu na vás takovým způsobem záleží, to je opravdu něco úžasného :-). Focení krásně odsejpalo (a na tomto místě znovu vzdávám dík sestřence Monče, která focení organizovala, a jejímu nastávajícímu, který před nás pro hezčí fotky statečně asi 30 minut foukal bubliny :-D) a já se mezitím snažila užít si ten krásný pocit.

Po obřadu jsme frčeli na místo hostiny, které jsme v pátek celý den připravovali. Polívka, začátek rautu (a na tomto místě musím zmínit, jak jsem ráda, že se hosté neupejpali a vyrazili ihned po polívce do fronty - fakt jsem se bála trapný chvilky, kdy všichni budou mít hlad, ale budou po sobě jen koukat, kdo žranici zahájí :-D), ještě jsme na chvilku zmizli na focení. Pak už večer hezky plynul - hry, dort, první tanec, rozbalování darů...a mezitím jídlo a zábava. Postupujícím večerem se na mě začala projevovat únava z uplynulých dní a rozhodně jsem nepatřila k největším pařmenům. Tuhle roli ale hravě nahradili jiní, zvlášť když moje kamarádky za noci vytáhly lightsticky :-D.

Nečekala jsem, že naše svatební oslava bude jedna velká taneční párty od začátku až do konce. Taky nebyla. Spousta hostů si jen povídala, četla svatební noviny nebo jedla :-). Nemyslím, že by to na kvalitě svatebního veselí nějak ubralo. Naopak, jsem ráda, že si každý našel to svoje a nebyl do ničeho nucen. Zároveň se celou oslavou nesla ochota hostů účasnit se různých kolegiálních akcí, jako například her, když jsme rozbalovali dary nebo se za tmy fotili s prskavkama (my s Matějem se líbali, hosté nad náma prskali prskavkama a spontánně začali zpívat "Nesem vám noviny" :-)). Neměli jsme žádného kaziče zábavy ani žádný kyselý obličej, naopak se všichni usmívali a tvořili s námi svatební pohodu.

Nejsilnější zážitek ze svatby mám z našich hostů. Věděla jsem, že kolem sebe máme úžasné lidi, ale na svatbě a celkově okolo svatby se mi to potvrdilo v natolik koncentrovaném množství, že se od té doby nepřestávám ptát, čím jsme si to zasloužili :-). Každou svatbu chtě nechtě tvoří hlavně hosté a ti naši byli úžasní. Usmívající se, neremcající, stále pozitivně naladění. Když jsme potřebovali nějakou pomoc, tak nikdo neměl problém. Přespolní kvůli nám bez řečí najeli spoustu kilometrů a místní ochotně přiložili ruku k dílu kdykoli, kdy jsme se o to požádali a vlastně i když jsme nepožádali. Třeba když se v neděli na místo hostiny sama od sebe sjela celá moje široká rodina, aby nám pomohli uklidit, to už mi fakt docházely slova. Vzniklo z toho milé odpoledne, kdy se střídavě jedlo, pilo a uklízelo a svatba v nás tak příjemně doznívala :-).

Jsem šťastná, že se nám svatbu podařilo udržet v mezích, které s námi "rezonovaly". Dneska je tolik možností, které můžete využít, tolik drobných vychytávek, které můžete na svatbě mít. A je opravdu těžké si z toho vybrat něco, co na své svatbě vážně chcete a co vlastně ani ne, jen jste se nechali ukecat. Protože kdekdo vám řekne, že tohle bylo na svatbě Anči z HorníDolní a bylo to strašně super a vy byste to na svatbě určitě taky měli mít, jinak bude celá svatba stát na prd. Kolikrát jsem se s tímhle setkala a kolikrát jsem musela jasně říkat ne, protože jsme s Matějem měli pocit, že k nám a na naši svatbu se to nehodí. A nakonec nic z toho na svatbě nechybělo a pro nás byla přesně taková, jaká měla být :-).

Během svatebních příprav jsem došla k tomu, že dokonalá svatba neexistuje. Na tom stále trvám. Naše určitě pro každého dokonalou nebyla. O to mi ale ani nešlo. Šlo mi o to, aby byla dokonalou pro nás a aby se hostům aspoň líbila. To se mi splnilo. Pro nás svatba dokonalou byla a od hostů mi během svatby i po svatbě přicházely moc krásné zpětné vazby, dokonce i takové, že to byla nejkrásnější svatba, na které kdy byli :-). A díky tomu všemu můžu říct, že to stálo za to. Všechna vydaná energie, úsilí i peníze. Prožili jsme nejkrásnější den našich životů a kolektivně jsme se s Matějem shodli, že tohle už překoná snad jen narození dětí :-).

A manželskej stav? Tak to je naprostá bomba. Nečekala jsem, že je to tak super být vdaná :-D. Jak to specifikoval Matěj - nezměnilo se nic a přece něco. Náš vztah je zas o něco hlubší a pevnější a to jsem se nemyslela, že to ještě vůbec jde. Je to fakt jiný, než vztah přítel, přítelkyně. Máme stejný příjmení, patříme k sobě už i před zákonem. Jsou to krásný chvilky, když mě Matěj poprvé představil jako svou manželku, když jsem se já poprvé představila novým příjmením nebo když jsem poprvé o Matějovi mluvila jako o svém manželovi :-).
Vždycky jsem měla jasno v tom, že děti chci mít jedině v manželství. Prostě si myslím, že to tak má být. A když jsem zažila manželskej stav, myslím si to ještě o 100% víc. Je to prostě něco jinýho, intenzivnějšího a myslím, že když spolu ti dva chtějí mít dítě (což je podle mě ta největší zodpovědnost, kterou může člověk na světě nést), měli by na svém vztahu natolik zapracovat, aby se dostali až k manželství. Samozřejmě ať si to každý dělá jak uzná za vhodné, ale pokud někdo přemýšlíte, jestli si dřív pořídit dítě nebo se dřív vzít, tak se určitě dřív vezměte, je to fakt mazec :-D.
A bomba byla, když jsme si s Matějem uvědomili, že od té doby, co nosíme snubáky, se nás v restauraci neptají, jestli chceme platit dohromady nebo zvlášť :-D.

Teď jsem si to po sobě přečetla a zase jsem se dojala :-). Snad půjdu radši něco dělat :-D. 

Mějte se krásně a příště třeba o šatech :-).