Z deníčku nevěsty: Zásnuby

Tím bych asi měla celý můj svatební speciál po úvodním příspěvku začít. Dovolím si to tedy vzít nejdřív obecně, pak vám povím, jak jsme to měli my, a nakonec asi shrnu svoje subjektivní dojmy :-). Uvařte si kafe, odskočte si, nejspíš to bude dlouhé :-D. Jdeme na to!

Zásnuby jsou podle mě fajn. Dříve měly zásnuby větší význam než dnes, dokonce v některých právních řádech za jejich zrušení náležela tomu, kdo zůstal na ocet, finanční kompenzace. Prapůvodně, v dobách sňatků domluvených rodiči, to vlastně byla jakási "rezervace". Na to už se dneska vážně nehraje. Máme tu rovnoprávnost, svobodu slova i všeho dalšího. Nechalo by se říct, že zásnuby jako takové nejsou potřeba.

Názory na zásnuby se v mém okolí různí. Někteří to pokleknutí, prsten a otázku, na kterou je předem známá odpověď, považují za divadlo (většinou chlapi :-D). Všímám si, že spousta lidí zásnuby přeskočí a na svatbě se ti dva vlastně jaksi domluví (často v případě, když se chlap dlouho k ničemu nemá nebo když se svatba plánuje hodně na rychlo). Taky se to tak dá, proti gustu nic nenamítám.
Já si vždycky zásnuby v koutku duše moc přála. Každá z nás chce být ve vztahu někdy princezna, které chlap dává najevo, jak moc ji miluje, váží si jí, nosí ji na rukou...a u zásnub přesně taková princezna jste. A je jedno, jestli se odehrávají na tropickém ostrově při západu slunce nebo doma v obýváku. V celé té chvíli chlap vůči vám projeví tolik lásky a úcty a přitom vlastně ani nemusí nic říkat. Prostě jen žádá, aby jste si ho vzala a strávila s ním pokud možno zbytek života. Bomba! Ale jak říkám, to je jenom můj názor, se kterým nemusíte souhlasit.

Načítala jsem nějaká moudra týkající se zásnubního prstýnku. Nosit by se měl na levé ruce, neb tam je bliž k srdci. Ohledně počtu kamenů se zdroje různí - podle jednoho by tam mělo být tolik kamenů, za kolik let od zásnub bude svatba. Dle druhého by kameny měly být 3, což signalizuje, že láska mezi těmi dvěma byla, je a bude. Barva kamenů by měla být modrá nebo bílá/průhledná, což signalizuje čistotu lásky. Shrnula bych to tak, že na zásnubním prstýnku by prostě měl být nějaký kámen :-D.

Dál by potom k zásnubám měl něco dostat i muž. Třeba můj děda měl regulérní zásnubní prsten. Ten by Matěj nenosil, takže jsem mu nechala udělat na zakázku manžetové knoflíčky, které vím, že unosí. Jsou ve tvaru puzzlíků s vyrytými znaky A + M. Proč puzzlíci? Protože my dva jsme takoví svoji puzzlíci. Zapadáme do sebe (zažeňte všechny nemravné myšlenky, tak jsem to nemyslela :-D). Svoji premiéru si knoflíčky odbydou ve svatební košili :-).

A jak tedy probíhaly zásnuby u nás? Jak už jsem vám psala tady, stalo se to v létě 2014 v Amsterdamu (to zní jak začátek amerického filmu :-D). Celý den jsme chodili po městě a večer šli na večeři do jedné restaurace kousek od hotelu. Napucli jsme se a pomalým krokem se vraceli zpět na pokoj. Z večeře jsem odcházela s plechovkou coly v ruce. Po cestě mi k tomu ještě Matěj koupil zmrzku. Takže jsem si tak šla, v jedné ruce cola, v druhé zmrzka a byla jsem naprosto blažená.
V Amsteru jsou všude kanály a přes ně ty roztomilé kruhové mosty s muškáty. Když jsme přes jeden takový most měli přejít a pokračovat dál, nadhodil Matěj, jestli si nechci jít na chvíli sednout na lavičku kousek vedle u kanálu - abych si dopila tu colu a dojedla zmrku a nešla s tím do hotelu. Jo, byla to dobrá myšlenka.
Seděli jsme si tak na lavičce, koukali okolo, o něčem se bavili, já se ládovala. Romantika :-D. Když jsem snědla, co se dalo, spokojeně jsem se přitulila k Matějovi. Po jídle bývám nejšťastnější :-D. Seděli jsme tam přitulení, Matěj mě objímal okolo ramen a do ucha mi šeptal samá krásná slůvka. Jak moc mě miluje, jak je rád, že jsme spolu...když v tom přišla perla: zahlásil "oceňuju, jak se snažíš vařit." Přesně takhle doslova to řekl. Vykulila jsem na něj oči. "Jak jako, že se SNAŽIM vařit?!" Aby v tom bylo jasno, já si zakládám na tom, že na svůj věk vařím dobře (díky mami za tvoje cepování). Rozhodně si nemyslím, že moje aktivita u sporáku připomíná SNAŽENÍ! Tahle drobnost trošku přerušila jeho romantický monolog, protože se mi pak snažil vysvětlit, že to myslel tak, že si váží toho, že vařím. Chudák už celý nervózní :-D.
Radši jsem zmlkla, čula jsem nějakou akci. Matěj je sice romantik, kterému nedělá problém vyjádřit jeho city, ale tohle bylo fakt extra krásné a dojemné. Naštěstí navázal na ztracenou niť. Ještě mi řekl pár hezkých vět a najednou se slovy "chtěl bych, aby to tak bylo pořád" přede mnou klečel a v ruce krabičku s prstýnkem. V tu chvíli jsem už brečela jak želva. Položil onu základní otázku a já ze sebe nějak vyvzlykala ano.
Pak ještě nastala sranda s prstýnkem. Chtěl mi ho navléknout, že. Ale ouha, zastavil se ještě před kloubem. Prstýnek byl totiž o velikost menší, neb v mojí velikosti se Matějovi nic nelíbilo a prodavačka ho s heslem "vždycky se to nechá zvětšit" nasměrovala na menší. K tomu mi ještě v létě otékají prsty. No, nějakým způsobem jsem si ho nakonec na ten prst narvala :-D.
Seděli jsme dál na lavičce, spokojení a užívali si ten okamžik. Cca 4 metry od naší lavičky byla druhá, na které seděl kluk tak v našem věku a něco si datlil do mobilu. Za námi měl zaparkovaný skútr. Zvedl se, šel si ze skútru oddělat všechny řetězy, kterými ho jistil (mají tam na tohle úchylky) a pak se k nám vrátil a anglicky nám pogratuloval. Asi nemohl přeslechnout můj decentní dojemný pláč :-D. Bylo to moc milé :-).

Jedna z funny fotek těsně po zásnubách :-D. Omluvte prosím kvalitu.

Po příjezdu dom jsme si dali záležet na tradicích. Objednali jsme se k našim na večeři, kde Matěj s kytkou pro mamku a flaškou pro taťku naše požádal "jestli mu mě dají". Tatík byl tak nadšený, že Matějovi asi 4x zopakoval, že souhlasí a že už jsem nevratná :-D. Matějově mamce jsme taky koupili kytku a taky jsem ze sebe vysoukala otázku "jestli mi toho svýho kluka dá" :-D. Myslím, že jsme naše rodiny tímhle postupem potěšili :-). Jako jasně, kdyby řekli ne, tak bychom se stejně vzali, ale je to podle mě určitý projev úcty k nim :-).

A víte, co je největší sranda? Když jsme spolu s Matějem kdysi dávno začínali chodit, tak mi z legrace říkal, že o ruku mě požádá v Amsterdamu :-D.

Vypadáme tu trochu jak opilí...ale vážně jsme nebyli :-D.

Musím říct, že si nemyslím, že by se po zásnubách náš vztah nějak extra změnil. To bude ale asi tím, že jsme měli pevný a hluboký vztah už předtím. Ale je pravda, že to byl určitý posun. Jsme ještě pevnější a začínáme si pomalu tvořit svoji vlastní rodinu, i když zatím jen ve dvou. S tím souvisí i moje osobní změna ve vnímání sebe samotné. Když bych to měla zlehčit, tak už jsem prostě velká holka. Ani odstěhování od rodičů pro mě nebyl takový přerod. Více si sama za sebou před ostatními stojím a už nemám tendence všechny svoje kroky obhajovat. Asi to souvisí i s chystaným ukončením vysoké, což já osobně vnímám jako docela velký mezník.

Abych to shrnula - jsem ráda, že jsme ten krok učinili. A jsem ráda, že se to stalo zrovna teď. Někteří se podivují, proč jsme se zasnubovali, když plánujeme svatbu až za dva roky (kvůli právě tomu zmiňovanému ukončování školy). Prostě proto, že na to teď byla ta správná chvíle. Všímám si u lidí kolem mě, že často se ten pravý okamžik promešká, protože se pořád na něco čeká. A zásnuby a svatba pak přijdou ve chvíli, kdy je to sice fajn, ale mělo to být tak před 3 lety, aby z toho byla ta opravdová radost a nadšení.
Dorazily ke mně i názory, že jsme na svatbu mladí...v době svatby nám bude 25 let a budeme 5 let spolu. Možná v dnešním měřítku na svatbu mladí jsme...ale když naprosto přesně víte, že s tím člověkem chcete zůstat do konce života a nic víc si nepřejete, tak na co čekat? ;-)
A už jsem taky dostala pár dotazů, proč se vdávám, když se dneska každej druhej rozvádí. Proboha, přece nejdu do manželství s tím, že se rozvedu. A jestli tam někdo s touhle myšlenkou jde, tak to je podle mě špatně! Víte, nikdy nevíte, co se stane. Já jsem 100% přesvědčená, že spolu zůstaneme, protože jsme se prostě pro sebe narodili. I to, jak jsme se dali dohromady...osud :-). Ale i kdyby se náhodou stalo něco, že bychom spolu už dále nemohli být, tak s tím nic neudělám. A je jedno, jestli to bude v manželství nebo v životě na hromádce, vždycky to bude bolet stejně. Tím, že se nevdám, si to nijak neusnadním. Někdy je v životě potřeba jít do věcí po hlavě, aniž můžete předem 100% odhadnout, jaké to bude. A tohle je pro mě přesně ten případ! A taky chci mít stejné příjmení, jako budou mít naše děti ;-).

A co vy, jaký máte názor na zásnuby? Jak proběhly vaše nebo jsou vaše vysněné? Zajímá mě všechno ;-).