Ze života // Když máte psa bufeťáka :-D

Je to zlatej pes! Když jsme si vezli jako štěňátko domu, báli jsme se, jak rychle se naučí chodit čurat ven. Zvládl to téměř okamžitě. Hodně dlouho vydrží bez venčení. Neštěká, když je doma sám. Ani nevyje. Nepere se s ostatními psy (když si ho teda nepletou s fenou). Netrhá boty. Velmi rychle se učí (kromě "dej pac", to ze zásady nedělá). Když chodí bez vodítka, tak nezdrhá.

Tady je mu rok. Jéééj, to už je dávno :-).

Na druhou stranu je to velká osobnost. Umí se smrtelně urazit. Když něco chce, tak je tak dlouho otravnej, dokud to nedostane. Poslouchat bude, ale jen když to uzná za vhodné/ví, že za to dostane něco dobrého/ví, že jinak dostane na prdel/nemá zrovna něco lepšího na práci. Když chce do zavřené místnosti, tak tak dlouhou škrábe na dveře, dokud ho prostě nepustíte dovnitř. Teď, jak je starý, tak nechce skákat na nic ani z ničeho, takže tak dlouho kníká, dokud ho nezvednete. Jakmile vycítí, že nejste dostatečná autorita, okamžitě toho zneužije ve svůj prospěch (často to vypadá tak, že nesnesitelným způsobem loudí). Ale tohle všechno bych mu odpustila pro jeho krásný oči, roztomilej čumáček a naprostou dobrosrdečnost. Ale za jednu věc je fakt na zabití! Je to totiž bufeťák!

Vítězství! Podařilo se mu naverbovat Matěje, aby ho na procházce poponesl.

Nejdřív si vyložme pojmy (trénuju na diplomku ;-)). Bufeťák je člověk nuzných poměrů, často bez domova nebo minimálně bez práce, který chodil po bufetech a dojídal jídlo po ostatních. V dnešní době často bufeťáci vybírají koše. No, a něco podobného je i Gord. Začalo to nenápadně – nehoráznou žravostí. Sežere všechno, co nesežere jeho. Kromě granulí a masa i veškerou zeleninu a ovoce. Když mi tuhle spadl při vaření z linky stroužek česneku, sežral ho tak rychle, než jsem se stihla otočit. A jak ho labužnicky rozkousával :-). Když mi díky mé neopatrnosti vypadla z ruky miska s nakrájeným melounem, pes se málem udusil, aby toho spořádal co nejvíc, než přijdu s hadrem. A když jsem s ním byla kdysi dávno u tety v Německu, chodily jsme s tetou při večerní procházce kolem jahodového pole, na kterém už byl ukončen prodej, ale stále tam něco málo jahod rostlo. Vždycky jsme se tam zastavily a trhaly si do pusy…a trhal si i pes. Když jsme mu s tetou odmítly dávat, protože byl nenasytelnej, chodil po poli a ožíral jahody sám. Ale není blbej, šel jen po těch nejzralejších :-D.

A jeho největší pochoutka? Suchý tvrdý chleba. Ta blaženost v jeho očích, když vidí, že ho dostane. A ta blaženost v jeho očích, když vidí, že babička nehlídá připravené krmení pro králíky, kam samozřejmě suchý tvrdý chleba přidává. V tu ránu je rychlejší než blesk :-D.
 

Vylezl na Děd u Berouna :-).

Bohužel ale Gordova žravost u jídla nekončí. Jeho životní láskou jsou kapesníky. Papírové, látkové…to je jedno, ale rozhodně musí být posmrkané, čisté nerad. Snažili jsme se před ním kapesníky schovávat, ale vždycky si nějaký někde našel (ačkoli se nám opravdu doma posmrkané kapesníky neválejí – podezíráme ho, že lezl bráchovi do tašky do školy), roztrhal ho a něco málo sežral, což ale na něm nikdy nezanechalo následky. 

Asi před třemi lety to však došlo vrcholu – spořádal velký pánský látkový kapesník. Nejspíš to do sebe soukal ve spěchu, protože kapesník nijak neroztrhal, jako vždycky dříve, ale zblafnul ho v celku. Což je na desetikilového pejska docela výkon…a taky velká zátěž. Když se nám nezdál a vzali jsme ho k veterináři, už to vypadalo na operaci, protože kapesník byl v Gordově zažívacím traktu pevně usazen a odmítal se hnout. Naštěstí ale pomohla dloooooooooooouhatánská procházka, Gordovi se rozhýbaly střeva a kapesník se s ním rozloučil bez cizí pomoci. Tehdy celá rodina, hlavně můj usmrkaný bratr, dostala od mamky přísné kázání, že svoje kapesníky si musí všichni hlídat a výjimky nejsou povoleny. Rázně nám vysvětlila, že by zvíře mohlo taky umřít a ještě přihodila sankci, že kdo selže, platí případnou Gordovu operaci ze svého. Zabralo to, od té doby Gord kapesník už neochutnal.

Jsem hustopřísnej kruťák, jo!

No jo, ale co má chudák dělat, když mu seberou největší pochoutku? Našel si spoustu náhrad. Momentálně nejoblíbenější jsou vajgly. Smůlou ovšem je, že žije v rodině nekuřáků. Nu což, nevadí, najde si je venku. Od doby, co ohluchl, chodí převážně na vodítku, tím pádem jsou jeho pátrací akce omezenější. Ale je to zvíře přizpůsobivé, má na to trik. Jde s čumákem u země, vypadá to, že čuchá veškeré vůně, které mu venkovní svět nabízí…a on místo toho jak vysavač sbírá vajgly. Je rychlejší než mrknutí oka. Takže už si připadám jak s malým dítětem, protože vyžaduje neustálou pozornost. Místo obojku začal chodit s kšírami, abych ho neušktila, jak se ho snažím od všech jeho nechutností dostat pryč. Matěj vyvinul teorii, že je to skrytý závislák na nikotinu a takhle si shání svoji pravidelnou dávku, aby nedostal absťák :-D.

Chcete ležet na gauči? Sami? Tak tomu nevěřte :-D!

Ovšem největší úlovek ve své bufeťácké kariéře nejspíše zaznamenal minulý týden. Našel v trávě u chodníku poklad – celý rohlík se šunkou, ještě zabalený v ubrousku. Asi ztracená svačina. Moc dobře věděl, že ho vidím. Normálně by cokoli, co má v puse, vyplivl a snažil se tvářit nenápadně. Ale takový úlovek nemohl opustit. Pevně držel rohlík v tlamě, čelisti křečovitě sevřené, byl přikrčený a partyzánsky na mě koukal, co udělám.  Kdyby byl chameleon, tak v tuhle chvíli by nejradši splynul s okolím.

Jenže není chameleon. Přiřítila jsem se k němu a začala mu tahat rohlík z tlamy. Loučil se s ním těžko. Ale nakonec čelisti povolil. Stál tam, hlavu sklopenou, pohled jak boží umučení a z pusy mu ještě visel ubrousek. Bylo mi ho tak líto, že ani výchovnou na zadek nedostal. Ovšem na veškeré své trápení zapomněl u nejbližšího vajglu :-D.

Jsme modelky :-D!

Ale víte co? Stejně ho miluju! Je to totiž zlatej pes! I když je to prase :-D.

 A co vy a vaši domácí mazlíčci? Potěšte mě, že nejen můj pes byl v minulém životě čuník :-).