sobota 6. června 2015

Ze života // Kam až člověka může dohnat fobie

Moc dobře si dokážu vybavit ten pocit i teď, když sedím na gauči v obýváku. Je to naprostá panika. Racionalita prchá a místo ní nastupuje totální stres a chuť (někdy i realizace) okamžitě utéct. U mě toto nastává, když jsem v moři, ale třeba i rybníku nebo řece (prostě přežiju jen bazén), dál než po pás. Pak buď přijde bleskový přesun do mělčích vod nebo se, ačkoli plavat umím, začnu topit. 
Ani nevím, čeho se přesně bojím. Jestli toho velkého neznámého prostoru, podvodních zvířat, nebo třeba toho, že si ve vodě nejsem úplně jistá svým plaveckým umem... Možná od všeho trošku. Každopádně díky tomu se na našich dovolených u vody moc neohřejeme a když už, tak se spíš opaluju a do vody si chodím jen tak decentně smočit nožky.

Zdroj
Moje fobie je ale celkem sympatická v tom, že mě víceméně nijak neobtěžuje v běžném životě. To se o spoustě jiných fobií říct nedá. Například fobie z různých zvířat (kamarádčina story o nočním lovu pavouka začíná být legendární), sociální fobie nebo klaustrofobie.
S poslední jmenovanou máme celkem rozsáhlé rodinné zkušenosti. Mamka špatně snáší uzavřené prostory, ale musím přiznat, že extrém to ještě není. Ačkoli si vzpomínám, jak na dovolené v Egyptě hrdinně vlezla do pyramidy, ale v polovině cesty si to rozmyslela a donutila celý zájezd Japonců, co šel za námi, vycouvat z ven, protože jinak by tou pidi chodbičkou neprošla :-D. Ze začátku se Japonci k ústupu moc neměli, ale když viděli mamčin nasupený výraz, radši ustoupili :-D.

Zdroj

Extrémem je ovšem mamčina kámoška Miluška. Kdysi dávno jela metrem a to se najednou v tunelu zastavilo. Zhasla světla a nic se nedělo. Po 20 minutách už byla ve vagonech docela panika, lidi křičeli, omdlévali... Pak se metro rozjelo a ve stanici už čekaly sanitky, které měly docela plné ruce práce. Kámošce Milušce naštěstí nic nebylo, dostala od saniťáka vodu a šla do práce, ale od té doby trpí docela silnou klaustrofobií.
Kupříkladu nejezdí výtahem. Nikdy a nikde. V práci to má jen 2 patra, doma sice 4, ale jak sama říká, aspoň bude mít pěknej zadek. Jednou při návratu z práce v domě už automaticky zatáčela směrem ke schodům, ale tam byla natažená taková ta červeno-bílá páska. No, výtahem Miluška rozhodně nepojede, takže rebelky strhla pásku a už se hnala na schody, když v tom se přiřítil domovník.
"Kam to jdeš, tam je zakázanej vstup. Dělala se nová dlažba, musíš výtahem."
"Víš, že výtahem nejezdím. Kdy se bude moct jít po schodech?"
"No to nejdřív zítra. Jeď výtahem."
Miluška, v ruce tašky s nákupem, koukala střídavě na schody, na výtah, na domovníka. Nebude přece sedět pod schody do druhého dne.
"Na, vezmi mi nákup a boty a dovez mi je výtahem před byt." podává najednou Miluška domovníkovi nákup a u toho si zouvá boty.
"Jako proč? Na ty schody prostě nesmíš!" domovník na ni kulil oči, ale vzal od ní nákup i boty.
"Odvez mi ty věci a pak se klidně vrať, na schody nepůjdu."
Domovník odvezl Miluščiny věci k ní před byt, ale v cuku letu byl zpět. A našel Milušku, jak si to po zábradlí pomaličku šplhá do 4. patra. Vyšplhala. Domovník se prý tak smál, že z toho brečel, a od té doby neřekne Milušce jinak, než "akrobatka" :-D.

A z toho plyne poučení - klaustrofobie je vlastně výhoda. Člověk si při tom nevypracuje jenom pěknej zadek, ale v některých případech i ruce. :-D

A víte co? Miluška šla nakonec se svojí klaustrofobií i k psychologovi. To je taky báječná story, pro změnu jsem brečela smíchy já :-D. O tom v nějakém příštím příspěvku :-).


2 komentáře:

  1. Ať už je tu ten článek o návštěvě Milušky u psychologa :D Já sice žádnou fobií netrpím, ale člověk nkdy neví, kdy k němu jedna malá přihopsá ;)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. :-D to mám radost, že se těšíš, článek určitě brzo bude :-).
      Právě, s těmi fobiemi je to takové zrádné, že se to nechá i vypěstovat. Já mám teda pocit, že tu svoji mám odjakživa, ale Miluška je zářný případ vypěstované fobie.

      Vymazat