Z deníčku manželky: Co bude dál?

Název článku by možná mohl být trochu zavádějící, vysvětlím to tedy hned na začátku. Už před nějakým časem jsem avizovala, že si nejsem úplně jistá s pokračováním blogu po skončení svatebních článků. Přemýšlela jsem nad tím dlouho a myslím, že poslední článek ze svatebního speciálu se hodí nejen k uzavření svatebního tématu a nastínění našich dalších životních plánů, ale i k prozrazení mých dalších plánů s blogem. Tak pokud jsem vás neunudila hned úvodem, pojďme na to :-).

Z deníčku manželky: Jak jsme zařídili svatbu našich snů

O naší svatbě bylo řečeno snad už vše. Od příprav, přes první posvatební dávku emocí, vysvětlení ohledně šatů i mého subjektivního popisu svatebního dne. A přesto je toho tolik, co bych vám ještě chtěla říct. Ta krásná euforie, která mnou začala proudit při obřadu, je stále přítomná. Ale bojím se, že to už bych tady akorát zaplevelovala blog a vás by to přestalo brzo bavit. Tak tedy, téměř 2 měsíce po svatbě, je čas svatební speciál ukončit. A proto vám dnes přináším poslední čistě svatební článek - o tom, jak jsme zařídili svatbu našich snů :-).

Z deníčku manželky: Náš svatební den krok za krokem

Zítra to bude měsíc od svatby (už?), tak by bylo fajn si připomenout, jaká vlastně celá naše svatba byla. Tentokrát to bude trochu více zaměřeno na fakta, než v prvním po svatebním článku (najdete TADY), ale i tak se může stát, že se budu v některých věcech opakovat. Tak mi to prosím odpusťte, jen tak vám totiž můžu pořádně ukázat, jak naše svatba, respektive celý svatební víkend, vypadala :-).

Jak probíhaly poslední předsvatební přípravy, jste si mohli přečíst TADY. Článek končil pátečním ránem, kdy jsme před sebou měli hlavně nachystání místa hostiny. Tam jsme taky v dopoledních hodinách já, Matěj, mamka a brácha vyrazili. Taťka dodělával poslední úpravy na chatě, my jsme mezitím na místo hostiny naváželi z chaty vše potřebné, upravovali, zdobili, zajeli na poslední nákup, mamka si zaskočila na nehty atd., atd. :-). Zpátky na chatu jsme dojeli před půlnocí, taťka s mamkou se ještě vrhli na přípravu oběda na sobotu, já jsem odpadla a co dělal Matěj s bráchou, to vůbec nevím :-D.

V sobotu byla vstávačka kolem šesté ranní. V kolik vstávají ti, co mají obřad v 11, to radši ani nechci vědět :-D. S mamkou a taťkou jsme doladili ozdobu na auto nevěsty, protože panenka nestihla dojít včas, a já s mamkou jsme vyrazily k babičce, kterou máme asi půl kilometru od chaty. Já si tam skočila do sprchy (protože na chatě nemáme tekoucí vodu) a mamka nastříhala myrtu do vývazků a na věnečky do oken aut. U babičky si mě vyzvedli brácha s Matějem, s myrtou jsme se stavili u tety, která dělala vývazky a ty myrtový věnečky, zajeli pro kytky a pak mě kluci vyhodili u kadeřnice. Pokračovali na místo hostiny, kam museli pustit catering, který už si přijel vše přichystat, a dodělat květinovou výzdobu.

Pamatuju si, že v to ráno jsem se necítila vůbec dobře. Byla zima, pořád pršelo, v noci se mi moc dobře nespalo, tak jsem byla i taková celá rozlámaná. U kadeřnice se připravovaly další dvě nevěsty, takže tam bylo dost živo a mně to vůbec nevyhovovalo. Přála jsem si být v klidu, tak nějak se naladit na to, co nás čeká a vůbec se mi to nedařilo.

Z deníčku manželky: Jak jsem se stala modrou nevěstou

Předně bych se vám chtěla omluvit za moje tajnůstkaření okolo svatebních šatů. S jejich vymýšlením jsem si dala strašně moc práce a hrozně jsem si přála, aby byly pro ostatní překvapením (zejména jejich odlišná barva). A jelikož to tady někteří naši svatební hosté sjíždí, musela jsem držet jazyk za zuby (a uznávám, že to místy bylo až trapný). Několikrát už jsem měla na mále a ukázala vám třeba krajku nebo tak něco, ale nakonec jsem se vždycky nějak hecla a dotáhla to až do zdárného konce :-).

Pokud jste viděli předchozí článek nebo sledujete blog na facebooku nebo na instagramu, tak už víte hned od svatby, že jsem se vdávala ve světle modrých šatech. Cesta k tomuto konečnému rozhodnutí započala už dávno před svatbou, někdy v dobách, kdy jsem poprvé viděla fotky ze svatby mých rodičů. Moje maminka se vdávala se světle modrých šatech a mně se to vždycky moc líbilo. Strašně jí to slušelo, šaty měly krásný odstín a celkově byla taková jiná, ale přece pořád vypadala jako nevěsta. To je totiž častý nešvar jinobarevných svatebních šatů - že nevěsty vypadají spíš jak kdyby šly na ples. Už tehdy mi hlavou proběhla myšlenka, jak by to bylo hezké, kdybych se vdávala přímo v mamčiných šatech.

Z deníčku manželky: První posvatební pocity

Úvod tohohle článku píšu už asi potřetí. Vždycky jsem se do toho totiž strašně zamotala a nebyla vůbec schopná dát nějak srozumitelně dohromady, jak se teď cítím. Ani jak vlastně vnímám naši svatbu. I proto jsem se s prvním posvatebním článkem tak loudala - žiju si totiž stále v takovém krásném mlžném oparu. A když ani po týdnu mlžný opar nepřechází, mám za to, že to k tomu asi patří. A že je to dobře. Svatba pro mě byla natolik emocionálně nabitou událostí, že by bylo divné, kdyby všechny emoce a pocity po týdnu vyprchaly. Takže přestávám čekat na chvíli, kdy tady vyšvihnu naprosto racionální článek, a na následujících řádcích vám nabízím zmatenou smršť mých pocitů a snahy vytvořit z toho něco čitelného :-D.

Naše svatba pro mě byla naprosto překrásnou událostí. A zároveň událostí zvláštní a v mnoha ohledech překvapující. Hned vysvětlím. Že to bude překrásné, to jsem čekala. Že budu dojatá, všichni okolo taky, že se všichni budeme usmívat a bavit, to jsem taky čekala. Nečekala jsem ale, že to bude tak silné. Že ještě týden po svatbě nebudu schopná pořádně všechny vjemy pobrat. Že manželství je tak krásnej stav. Že bych nejradši všem našim svatebním hostům dala pusu :-D. A tak dál...

Z deníčku nevěsty: Zařizování během posledního měsíce před svatbou

Poslední měsíc před svatbou byl opravdu výživným. Ačkoli mezi zásnubami a svatbou byly 2 roky, opravdu zařizovat jsme začali až od února letošního roku. Do toho jsme se v létě oba rozhodli změnit práci a právě pro pracovní zaneprázdněnost jsme všechny věci týkající se svatby odsouvali až na potom. Dopadlo to tak, že měsíc před svatbou jsme se upřímně zhrozili, co všechno ještě nemáme. Jediným štěstím bylo, že já měla až do svatby volno, takže jsem téměř veškerý čas věnovala svatbě. Teď už si můžu dovolit říct, že se stihlo a stihne všechno. Sice tipťop, ale oko nám tikat nezačalo, atopickej ekzém nenaskákal, takže je všechno v cajku :-). A abyste i vy měli představu, čím jsme trávili poslední dny a týdny, rozhodla jsem se sepsat tento netradiční typ článku (ono takhle sepsané to nevypadá tak složitě, ale fakt jsme se nezastavili :-D).

Měsíc před svatbou: 

Kamarádka, co mi šije svatební šaty, mě naměřila, vyjasnily jsme si moji představu a šaty se skutečně začínají šít. Za měsíc to prý stihneme třikrát. Fáááájn :-D. A to jsme původně plánovaly, že se začne šít už v únoru :-D.

Jdu znovu na matriku a na místo obřadu. Domlouvám s nimi podobněji nástup svatebčanů, ženicha a nevěsty a celkově celý průběh obřadu. Zjišťuju, jak mají ženich s nevěstou u obřadu stát. Nevěsta napravo :-). 

Píšu e-mail houslistce, která nám má hrát u obřadu. Termín už s ní máme domluvený delší čas, nyní jí poprvé zasílám naši představu o skladbách. Čekala jsem totiž právě na schůzku s paní matrikářkou, až si ujasníme všechny podrobnosti a domluvíme se, která místa mají být podkreslena hudbou. S houslistkou si všechny skladby odsouhlasíme a domluvíme se na osobní schůzce v týdnu před svatbou.

Objednávám poslední věci z ebaye, aby ještě stihly přijít.

Z deníčku nevěsty: Prstýnková anabáze

A najednou přede mnou klečel a z kapsy tahal světle zelenou krabičku. Ani nevím, jak přesně tu otázku položil, už jsem dávno brečela. Vysoukala jsem ze sebe ono magické "ANO" a Matěj mi navlékl zásnubní prstýnek. No, lépe řečeno, pokusil se o to. Prstýnek byl totiž o velikost menší, takže mi šel hůře přes kloub a musela jsem si ho dotáhnout na prst sama. Matěj mě ale uklidnil, že se prstýnek nechá v pohodě zvětšit, takže až bude potřeba, zajde s ním do zlatnictví a zařídí to.

Ten čas nastal po roce a půl. Zvětšily se mi o trochu prsty a prstýnek už skoro nešel sundat. I vyslala jsem tedy Matěje do zlatnictví s informací o správné velikosti. Ve zlatnictví prý nic nebyl problém a hotovo mělo být do tří týdnů.
Za tři týdny mi Matěj donesl zvětšený prstýnek. Konečně mi neškrtil žíly a prst pravidelně nezískával umrleckou barvu. Byl to zvláštní pocit :-D.
Za asi dva týdny koukám na prstýnek a v místě zvětšení se odlišuje barva zlata. Není bílé, ale žluté. Hnusně žluté. Neřeším to ale, nejspíš se to nějak ošoupalo. Mezi řečí to ale řeknu mamce a Matějovi, jakože vtip. Jim to vtipné moc nepřipadá a Matěj druhý den odnáší prstýnek do zlatnictví na reklamaci. Zlatnice se zděsí a přislíbí nápravu. Prstýnek je opět tři týdny pryč.
Po třech týdnech Matěj přináší prstýnek. Kontrolujeme ho ostřížím zrakem, vše vypadá v pořádku. Jenže víte co? Za dva týdny se bílá vrstva ze zlata zase ošoupala. Už se to přestávalo zdát vtipné i mně. Napruzenej Matěj opět donesl prstýnek do zlatnictví na reklamaci s tím, že příště si nechá vrátit peníze a prstýnek nechá zvětšit v nějakém zlatnictví, kde to umějí.
Ve zlatnictví se tentokrát hecli. Netrvalo to ano dva týdny a měla jsem prstýnek zpátky. Zvětšený, celý stejnobarevný a stejnobarevnost vydržela i nadále. Dokonce nám dali i nějaké vysvětlení, proč to předtím zlobilo. To už ale nedokážu reprodukovat :-D. Snad už další zvětšování nebude potřeba :-). Jinak nás oba trefí :-D.

Vybrat snubáky bylo jednodušší než jsem čekala. Jednou, ještě minulý rok, jsme jeli s Matějem z nějaké akce a bavili se o snubácích. Já chtěla bílé zlato, Matěj žluté. Téměř okamžitě tedy došlo k domluvě, že snubáky budou kombinace. Když jsme přijeli dom, zadala jsem do googlu "snubní prsteny kombinace" a vyskočily na mě všemožné obrázky kombinovaných snubáků. Mezi těmi všemi mě hned na první pohled zaujaly jedny. Byly jiné. Kombinace zlata krásně vymyšlená, do toho kombinace matu a lesku, podle popisu poctivá práce, z malého brněnského zlatnictví. Ukázala jsem je Matějovi a ten je hned odsouhlasil. Na ničem jiném jsme se na svatbě neshodli tak rychle, jako na snubácích :-). Pro srovnání jsme pak koukali i na jiné, ale tyhle nic nepředčilo.
Když se pak svatba blížila, napsala jsem do onoho zlatnictví a domluvili jsme si schůzku. Jako nechaly by se ty prstýnky nechat vyrobit v Praze podle obrázku, ale na takové "zjednodušování" já moc nejsem. Je to práce brněnského zlatnictví, vezmeme prstýnky přímo od nich.
Osobní schůzky jsem se trochu bála, protože jsem několikrát slyšela, jak snoubenci na osobní schůzce ve zlatnictví svůj výběr přehodnotili a odešli s něčím naprosto jiným. A mně se naše vybrané prsteny tak líbily :-). Na schůzce jsme pak dostali na prohlédnutí všechny možné kombinované snubáky, které vyrábějí. Ty naše byly nejlepší :-). Shodli jsme se, vybrali velikosti, shodli se na nápisu do prstenů a šli na oběd.
Za měsíc byly prstýnky hotové. Jsou krásné. Vše přesně podle našich představ, velikostně sedí dokonale. Já si pořád ten svůj nandavám, až mi je Matěj zabavil :-D.

Jak je zřejmé, máme snubáky zlaté. Oba jsme si přáli snubáky ze zlata, i když je to dražší špás. Zastáváme názor, že je to víceméně jedinej šperk, na kterém fakt záleží, tak by měl být z kvalitního kovu. Vím ale, že dnes už to takhle moc často nebývá. A myslím,že je to každého věc, z čeho má snubáky, i kdyby měly být z pampelišky. Někdo prostě nemůže dát tolik peněz do prstýnků (i když ty naše byly za velmi slušnou cenu) nebo to pro něj není důležité a ty peníze do toho ani dát nechce. Nebo má zlatý jen nevěsta. Jak říkám, je to plně každého věc.
Taky máme snubáky úplně stejné - když pomineme velikost a nápis uvnitř prstenu. Tyto snubáky zlatnictví vyrábí i v ženské variantě s kamínky, já však chtěla prstýnek úplně stejný jako Matěj. Ty snubáky budou znakem našeho manželství, podle mě by tedy měly být úplně stejné.
Jinak proti kamínkům v dámských snubácích nic nemám. Kamarádka to třeba vnímá tak, že je to projevení ženského elementu - proč ne, taky úhel pohledu. Co ale regulérně nechápu - když mají snoubenci každý snubák úplně jiný. Jako chápu, že má třeba každý jiný vkus, tak se dohodnou takhle, ale to pak ty snubáky podle mě trochu postrádají svůj význam. Ale je to každého věc a nemusí to každý vidět stejně jako já. Důležité je, když jsou spokojení sami snoubenci :-).

A o čem příště? O našich rozlučkách a k tomu drobné zamyšlení :-).